Historie

Ve stejném složení skupina uskutečnila svou první nahrávku, demosnímek, který byl určen do místní soutěže Beatmaraton 1997. Skupiny, které byly vybrány do užšího finále, vystoupily v prosinci ve velkém sále KD Vltava. To štěstí měla i skupina Potrubí a za odměnu se mohla začít chystat do nahrávacího studia. Po roce existence v plném obsazení skupina odjela do studia Villa Trans v Týně nad Vltavou a nahrála tam za jeden den dvě písně, které se druhý den smíchaly.

Účinkování na Beatmaratonu 1999 nám opět vyneslo pobyt ve studiu, tentokrát to bylo studio AV Servis ve Vyšším Brodě, kde nahrává folková skupina Nezmaři, nebo Ivo Jahelka. Rozhodli jsme se natočit ne dvě tři písničky, ale celou desku. Většinu písní jsme nahráli v domáckých podmínkách s kamarádem zvukařem Tomášem Pánkem, který točil i první demosnímek 1997. Osm písní jsme takto natočily v říjnu 1999 a pak jsme je celou zimu u Tomáše doma na počítači míchali. Na této nahrávce účinkují noví členové: Libora nahradil Martin Tříska, k tenorsaxofonu přidal ještě sopránku a za Zuzanu do kapely nastoupila Bára Faktorová. V březnu 2000 jsme odjeli do Vyššího Brodu a za dva dny nahráli tři písničky. Během dvou dnů v dubnu jsme je smíchali a vznikla naše první deska nazvaná Kosmo, na kterou jsme přidali písně nahrané v Týně.

Během roku 2000 jsme hodně koncertovali nejen v Budějovicích, ale také v Písku, Milevsku, Vimperku, Trhových Svinech a v dalších městech na jihu Čech. V prosinci jsme se potřetí zúčastnili přehlídky Beatmaraton 2000 a opět jsme měli možnost navštívit vyšebrodské studio. V červenci 2001 jsme ve studiu pobyli pět dní a natočili. Druhá deska se jmenuje Na vlnách. Na obou deskách hudbu složil Aleš, tři věci Bobr a jednu Michal. Slova jsou většinou Pavlova, někdy Alešova. Aranžmá vytváří vždy celá kapela.

Vlastně za všechny desky vděčíme soutěži Beatmaraton, která v současnosti již neexistuje. Je to zhruba tak, že polovinu, později čtvrtinu desky zaplatila soutěž a zbytek kapela. Desky prodáváme na koncertech za 100 nebo 150Kč, tak se část nákladů vrátí zpět. Poslední dvě desky vznikly stejně jako ty předchozí. V listopadu 2001 Beatmaraton a v srpnu za šest dní třetí deska nazvaná Černobíle. V roce 2002 se Aleš definitivně vzdal představy, že by písně Potrubí měl dotvářet dívčí hlas, a tak jsme se s Bárou rozloučili a na desce Černobíle zkusil zpívat taky Michal a Honza. Tím byla práce ve studiu (pravidelně Vyšší Brod, také děkujeme Vláďovi Čížkovi za plodnou spolupráci) ještě zajímavější. Hudbu složil Aleš a jednu Bobr. Od téhle desky zpíváme všichni tři také na koncertech. Honza sice už svůj hlavový mikrofon odložil, ale Michal ve zpěvu vytrvává.

V prosinci 2002 jsme se zúčastnili posledního Beatmaratonu, ale vydání zatím poslední desky jsme trochu pozdrželi. Naše zatím poslední deska vznikla v prosinci 2003 a nese název Lehká. Na této desce je hlavním skladatelem Bobr, Aleš s Michalem mají po jedné věci. Aleš je zase autorem většiny textů, dva má Pavel.

V létě 2004 jsme se zúčastnili dvou větších festivalů pod otevřeným nebem. První se konal v Přeštěnicích u Milevska, kde také vystupovala Aneta Langerová a druhý ve Vroutku v západních Čechách. Ten se jmenuje Rock for Churchill a v tom roce tam hráli Mig 21 a J.A.R. Navštívili jsme také klub Limonádový Joe v Praze a Malostranskou Besedu a Starou Pekárnu v Brně. V prosinci 2005 jsme ve Staré Pekárně byli opět. Koncerty si domlouváme sami. V současnosti chystáme písničky na novou desku. Na jednom plakátu nás označili jako "funky-rock z Budějc". To se nám líbí a možná je to pravda...

A tady se toho 30.9. 2007 chopil Bobr:

...ano, je to pravda! I o naší nové desce se mluví jako o funky-rocku. A dle mého názoru je to výstižné, neboť její tvorba byla jak funky sranda (večer), tak tvrdší rockovější chvilky (ráno). Vznikala skoro rok, tu v Českém Krumlově (zdravím Barbar, nemáte moji šálu?), tu v Českých Budějovicích, a nakonec jsem tvorbu již jen sledoval z Francie, kam jsem odjel za studiem. V pátek 14.9. 2007 jsme CD pokřtili. Jak vidno z fotek, tak bylo veselo, až mi slezly pruhy z trika. Vzhledem k tomu, že jsem měl pět dní před státnicemi, pil jsem celý večer nealko, takže přijímám výpalné za to, že nepovím, co očí mé viděly.

Můj oblíbený francouzský samozvaný myšlenkový terorista Jean Baudrillard si z cesty po USA přivezl tuto otázku: "Co dělat po orgiích?" Věru, i takto by se dal vystihnout náš nynější stav. Ale my si poradíme, nebojte se. Jak tak poslouchám Proti /v/ sobě, zdá se mi, že jsme tam naznačili několik možných cest vývinu, tož uvidíme, jak a kam se dokodrcáme. A vy, přátelé, sledujte v sekci koncerty, zda se nakonec nedokodrcáme až k vám. Pokud si připadáte jako Potrubím zapomenutý kout planety, pak je tu pro vás sekce kontakty, kde nám můžete připomenout, že jsme u vás ještě nebyli. Pak i vy napíšete další kapitolu naší kroniky, a to je krásné, ne?

Bobr opět útočí, duben 2008:

Jestli takhle půjdeme dál, trhneme rekord. V kapele jsou sázky, dávají se fanty a každý se těší, že vyhraje. Ano, když to takhle půjde dál, tak rok 2008 bude nejkonzertovější v naší historii. Vůbec je to celkově soutěžní - až snad estrádní. Na estrádách ovšem rádi estřádíme a učíme se hrát nejen pro lidi, ale i různé poroty a poradce. Že by šoubyznys? To asi ne, ale legrace určitě.

Tak třeba Hybaj na plac v Bechyni. Soutěž měla hned od začátku tajemný nádech. Do poslední chvíle nikdo nevěděl, kdy bude hrát, na vrátnici zase nevěděli, že máme (příležitostnou) zpěvačku a (občasného) zpěváka, Zuzku a Lukáše. Nezbylo než...no prostě jsme je adoptovali. Zatímco se kluci prali, kdo prohlásí Zuzanu za svou přítelkyni, já a Lukáš jsme se chytli za ruce a jako partneři se nechali svázat na zápěstích pěknou svítivě zelenou páskou, která nás oprávnila ke vstupu. Hudba především a predevším hudbě vše...že. (Aleš: toto dementuji, Bobr měl celý den mlžný opar o síle desíti až dvanácti stupňů; ale ta mozaika lítacího hrocha na kulturáku fakt je!).

Ehm, no, takže jak jsme se dostali dovnitř, byla vylosována pouze první kapela a zbytek držen jako rukojmí - každá kapela vylosuje své nástupce. Zachovalo se i několik výroků na tento kuriozní postup, ale ty se do našich kapelních annálů moc nehodí. Nepřítomnost jídla a přítomnost hladu žene muzikanty z kulturáků - hospoda nebyla daleko. Přibližně ve druhé třetině oběda jsme pozdravili další příchozí muzikanty a ti nám na oplátku řekli, že jako druhá kapela vystoupí Potrubí. Takhle nám rvát jídlo od huby - platíme, letíme, ladíme!

Hrajeme, jak se dá. A musím pogratulovat Dr. Majklovi, že jeho skvělý bas (a jistě i nový kytarový pás) skončil u poroty jako druhý. Druhé místo v šesti strunách jsem vystřílel..., ano, ó já. Jako celek jsme dopadli nikoliv nejlépe, což jsme tak trochu vytušili a finále soutěže jsme již absolvovali v Mauráči, našem Potrubním domově v Budějicích. Fanouškovi děkujeme za pěknou pivní peřinku. Díky té jsme nepropadli smutku ani na malou vteřinku. Ráno jsem se ovšem alespoň já cítil dosti poraženě.

Ty vole, Akropole.

Ano, jako student filosofie mám k tomuto jménu úctu. Tu jsem se v reakci na zprávu "hrajeme tam" rozhodl vyjádřit slovy údivu zcela nefilosofickými. Skutečně, v tomto legendárním klubu jsem za sedm let svého života v Praze prošvihl celou řadu skvělých koncertů. Třeba Truffaze (den po státnicích, takže mne milá tak akorát dovedla do kina na kreslený film, což byl vrchol intelektuální náročnosti toho dne). Tentokrát to tedy neprošvihnu.

Ještě maličkost předkoncertní, rozhovor pro Fajn Rock. Zatímco Michal s Honzou řídili z ČB, já s AK jsme něžně vplouvali svými slovy v radiové vlny. V malé chaloupce někde v Krči či co jsme meditovali nad "temnými medy" (AK) a "chlebíčky na rockových soutěžích" (já). Atmosféra ve studiu byla fajn, moderátor milý a chlebíčky žádné. Pak rychle do auta a na Akropoli!

Bylo to pěkné poprvé a také poprvé jsme měli šatnu s ledničkou plnou piv. Aspoň na chvíli. Celý sál je moc milý i pan zvukař byl (na nás určitě) milý. Spousta pohodových lidiček, dobrý náladička, zkrátka parádička - znáte to, Praha. Nicméně, urny naše kamarády nechávaly zcela chladnými, a tak jsme vinou nikoliv naší, nýbrž svědomité obsluhy a dobré piva, zase nikam nepostoupili. Politika nám nikdy nešla, pokud ano, všechno předem popírám. A chlebíčky? Žádné...

Havířoff !?

Tak to fakof! Ano, zde milí čtenáři se dozvíte jednu z těch zákulisních "opravdu se stalo" pletich a story. Sypaje si popel na hlavu, bijte do mne hromy a blesky, přiznávám: já tam nechtěl. Ne, neee, ne - je to daleko a kdo ví co nás tam potká. Vidina logisticky dost náročné akce s pochybným výsledkem, to vše mne "logicky" vedlo k rozumnému rozhodnutí. Ovšem, ještě, že hraju s tvrdohlavými ignoranty (díky kluci, ani vy nemáte zač).

Skutečně, tohle je jeden z našich vrcholů hudební radosti a slasti. Dlouho jsme si takhle: 1) nepopovídali (co se toho dá probrat během takové střeky!); 2) nezahráli (touha po akci uměrná strasti cesty k ní, neníliž tak, pánové?) a 3) nezapařili - takové publikum nás dostalo. Hřálo nás to celou cestu zpět, a pak taky zase na cestu tam do druhého kola...a zpět. Postup do finále a reakce, jak po koncertě, tak na webu, to nás všechno žene na další, finálovou, cestu na sever. Havířove: Díky.

(Bobr děkuje za lekci :-))

Samozřejmě, že jsem toho hodně vynechal a leccos by bylo i vtipné, jenomže, až ohluchnem, budeme se muset živit psaním a já klukům slíbil, že jim něco nechám. Michal má již rozepsané dva rozhovory pro Maxim (Jak jsem s k nim dostal a část dvě, Spoutali mne a nepustili). Aleš má, pokud vím, rozepsán traktát Muzika po vzoru geometrickém, zejména kosočtverečném. Jan Kubeš se mi při poslední návštěve na jeho dače svěřil, že má rozepsánu sbírku aforismů a glos ze světa luštěninové hudby. Po dohodě s vydavatelem se to prý bude jmenovat Fazole a Múzy: Co nevědí mí druzi. Z marketingových důvodů to má nakázáno psát výhradně na dvojvrstvý (usnadňuje čtení mezi řádky) toaletní papír, podle svých slov je u druhé role.

A já, já jsem nedočkavý, a proto nečekám na hluchnutí a píši vám všem toto vše. Haj hou.